pondělí 30. května 2016

Kladivo na démony od Jiřího Pavlovského

Něco málo o sérii Kladivo na čaroděje 

Kladivo na čaroděje je série, kterou mám strašně ráda, protože kombinuje humor, akci a magické prvky v reálném světě - tudíž vše, co mám ráda. Do této série přispívá více autorů, mým nejoblíbenějším je jednoznačne Jiří Pavlovský, zakladatel série. Jeho knihy jsou nejhumornější, nejzábavnější... a prostě nejlepší.

Nejmíň oblíbeným autorem je pro mě Darek Šmíd, autor 9. dílu - Žrádla pro psy. Tenhle díl jsem zkoušela číst asi třikrát, ale prostě se do něj nemůžu začíst. Autorův styl mi tak nesedl, že prostě nejsem schopná knížku číst. Takže Kladivo na démony byl takový můj balzám na duši kde jsem si znovu připomněla, proč mi tahle série tolik učarovala.


Neskutečně se těším na každý další díl a začínám si říkat, že těšení se je sice hezké, ale ta muka z čekání jsou strašná. Co jsem se dozvěděla na besedě na Světě knihy, tak 12. díl ukončí první "sérii" Kladiva a na druhou sérii si počkáme minimálně rok, možná i víc... Nejspíš si dám mezitím re-reading celé 1. série.

A pro ty, co ještě netuší - 11. díl vyjde v Pevnosti č. 8/2016, což mě z mnoha důvodů velmi mile překvapilo. Jednak jsem čekala, že další díl vyjde v říjnu, jak se píše na stránkách nakladatelství, jednak bych takovou přílohu v Pevnosti opravdu nečekala, no a nakonec to nejlepší - Pevnost mám předplacenou od Světa knihy, taky se nemusím tohle číslo snažit sehnat a bude na mě čekat ve schránce, za což jsem strašně ráda, protože tohle číslo půjde nejspíš dost na dračku. Obzvlášť pokud v Pevnosti vyjde dřív než půjde sehnat v knihkupectví, což je mi zatím nejasné, jestli to tak opravdu bude, ale s knížkami z edice Pevnost to tak bývá. Jen doufám, že knížka opravdu vyjde tak jakse plánuje.

A teď už k samotné knize.

Kladivo na démony


Kniha začíná celkem zostra - nejdřív chce Felixe někdo zabít, načež čtenáře rozseká Pavlovského humor. A vy hned víte, že to bude zase jízda. Krom toho že jde Felixovi o krk se začnou dít divné věci - velice zvláštní útoky na lidi, kteří nemají s Felixem nic společného. Když ve stejnou dobu zničeho nic zemře skupinka lidí a vypadá to, jako by spadli z desátého patra, dojde i naší sebrance, že se děje něco hodně divného. A k tomu ta červená krabice, kterou objeví. Jak to spolu souvisí? A kdo chce zabít Felixe? Otázku proč si někdo přeje Felixovu smrt můžeme v tomto případě úplně vynechat.


,,Takže, máme úkol. Přijít na to, kdo mě chtěl zabít."
,,Tak to máme komplet Českou republiku a pár přilehlých oblastí," řekl Vincenc.
,,V podstatě je podezřelý každý, koho jsi v životě potkal," doplnil Walter.
,,Plus pár lidí, kteří o tobě jen slyšeli."
                                                     - Jiří Pavlovský, Kladivo na démony, str. 10-11

Felix, Klaudie, Vincenc a Walter se pustí do vyšetřování a nebyli by to oni, kdyby neohrozili sebe i všechny kolem sebe. Třeba při zběsilé jízdě autem Prahou, kdy se  Felix s Klaudií předvedou v celé své kráse. Felix se dokonce podívá na jedno ne moc příjemné místo, kam běžný smrtelník vkročí jen jednou za život. Felix je sice Felix, ale podaří se mu vyváznout zaživa?

Můj názor na knihu


Napětí, smích, zábava, smích a ještě jednou smích. Asi tak bych vystihla to, jak se mi knížka líbila. Proto mám Pavlovského tak ráda, protože se polovinu knížky popadám za břicho. Třeba u úryvku výš nebo u oné jízdy autem. A zároveň je v knize i dost napětí a akce.

Knížka se čte jedním dechem a jelikož je tenoučká, přečtou ji za odpoledne i pomalejší čtenáři jako jsem já. Až jsem opravdu litovala toho, že byl tak rychle konec. I když pravda, kdyby knížka byla tak třikrát delší tak se uchechtám k smrti.

Taky jde znát, že se 1. série blíží ke svému konci a konečně se dočkáme odpovědi na některé otázky, které máme už celou sérii.

Nejvíce mě mrzí to, že jsem si tyto postavy opravdu hodně oblíbila, a podle toho co Pavlovský opakovaně říká si jich užiju poslední dvě knihy a budu se s nimi muset rozloučit... Budou mi chybět A už teď jsem si jistá, že se k nim budu vracet znovu a znovu.

Ještě jsem vás nepředsvědčila, abyste se do série Kladivo na čaroděje pustili?



pondělí 2. května 2016

Jackaby od Williama Rittera

Jackaby od Williama Rittera je kniha, která mě zaujala hned jak se objevila na pultech knihkupectví, a to jak po vzhledové, tak obsahové stránce. Měla by být kombinací Doctora Who a nového, seriálového Sherlocka Holmese, což mě hodně zaujalo, protože Doctora Who mám moc ráda a detektivky taky. Obálka je nádherná a na dotek sametová, že jakmile jí vidíte naživo, už jí nechcete dát z ruky. Já jsem jí v knihkupectví nechala, ale jen proto, že jsem doufala, že jí najdu v prosincovém Knihobitovi. A tak se taky stalo a měla jsem neskutečnou radost. Jak jsem byla s Jackabym spokojená?

O příběhu

Jackaby je velice neobvyklý, svérazný a tak trochu ujetý detektiv, který zkoumá nadpřirozené jevy. Příběh je však vyprávěn z pohledu Abigail Rookové, která v roce 1892 přicestovala do New Fiddlehamu. Protože nemá kde bydlet a má hluboko do kapsy, začne si shánět práci a narazí na zvláštní inzerát. Místo asistenky vyšetřovací služby ji zaujme a to ji přivede k samotnému Jackabymu. A k jeho velice neobvyklému domu plného zvláštních překvapení.

Jackaby není z Abigail zrovna dvakrát nadšený, ale objeví se případ záhadných vražd, na kterých začne Jackaby pracovat. Navíc se Abigail nenechá jentak odbýt a tak to s ní Jackaby jeden den zkusí. Zjistí, že Abigail není úplně k zahození, spíš naopak. Jackabyho skvěle doplňuje, protože se drží více při zemi a všímá si obyčejných věcí, které Jackaby ve svém podivuhodném vlastním světě jaksi míjí.

Podaří se této neosourodé dvojici vypátrat sériového vraha, aby to ve zdraví všichni přežili?

Můj názor na knihu


Jackaby splnil má očekávání na 100%. Jsem naprosto nadšená a nemůžu se dočkat dalších knih. Ano, podobnost s Doctorem Who je dost znatelná a Jackabyho jsem si zamilovala úplně stejně jako Doctora. Prostě mám pro potrhlé geniální sympaťáky slabost :)

Od první do poslední stránky jsem si čtení slovo od slova vychutnávala a strašně mě bavilo. Užívala jsem si atmosféru knihy, vylomeniny Jackabyho, zkoumání jeho domu a jeho prapodivných obyvatel, nadpřirozené prvky i samotné vyšetřování.

Stránky ubáhaly jedna za druhou a nemohla jsem knihu odložit, dokud jsem jí nepřečetla. Místy jsem se smíchy popadala za břicho, jindy jsem se zase trochu bála.

Pravda je, že detektivní linka není kdo ví jak převratná a vymakaná. Je trochu předvídatelná, holt na konci asi nebudete moc překvapení při odhalení vraha. Ale od toho tu přece máme jiné knihy.

Pokud budete od Jackabyho čekat perfektní kriminální zápletku, tak budete zklamáni. Pokud si však chcete přečíst zábavnou a ujetou knihu a milujete Doctora Who, tak budete spokojení stejně jako já.

Určitě mi dejte vědět, jestli si knihu chystáte přečíst, nebo jak se vám líbila. A máte rádi Doctora Who? Těším se na vaše komentáře :)

 


neděle 20. března 2016

Tvář strachu od Deana Koontze, mistra thrilleru

Po přečtení Bouře mečů od Martina jsem měla takové období, kdy mi nešlo se začíst do žádné knihy. Zkoušela jsem různé žánry a autory, ale cokoliv jsem rozečetla mě nebavilo. Potom mě napadlo, že bych si mohla přečíst Tvář strachu od Deana Koontze, protože jsem knížku už četla a věděla jsem, co od ní můžu očekávat. Navíc je to knížka hodně tenká, takže je rychle přečtená. A ono to zafungovalo a překonala jsem svou čtecí krizi.

O autorovi

Nejdřív bych ráda řekla pár slov o Deanu Koontzovi. Kdysi byl mým nejoblíbenějším autorem, mám doma všechny knihy, které u nás kdy vyšly, a až na dvě vyjímky je mám všechny přečtené. Autora jsem si zamilovala díky tomu, jak umí kombinovat žánry, které mám nejraději. Jeho knihy jsou většinou směsicí thrilleru, detektivky, hororu a nadpřirozených prvků. Hlavní hrdina často utíká před nějakým zlem a knihy jsou velmi napínavé. Tvář strachu je pro mě jedna z nejlepších autorových knih.

O příběhu

Graham Harrison má nadpřirozené schopnosti a je i tak trochu jasnovidec. Mívá vidiny událostí, které se v nejbližší době stanou. Jenže není o co stát, protože vidí vraždy. Dokáže také zahlédnout útržky toho co se stalo, když se dotkne něčeho z místa činu. Graham tak občas spolupracuje s policí a pomáhá dopadnout vraha.

Když je pozván na interview do televizní show, má z toho Graham obavy. To ale netuší, že se díky tomu ocitne on i jeho přítelkyně v ohrožení života. Během přímého přenosu se mu před očima odehraje vražda a sice nevidí tvář vraha, ale vidí tvář oběti, řekne její jméno a ví že byla zavražděna ve svém bytě. O vrahovi dokáže říct to, že ho policie už zná, že se možná jmenuje Dwight a že je to sériový vrah, kterého se policie snaží už dlouho dopadnout.  Bohužel svou vidinu nedokáže zamaskovat a protože je velmi rozrušený a moc mu to nemyslí, vše prozradí divákům v přímém přenosu. K vrahovi se toto vysílání dostane a vrah pochopí, že by pro něj Graham mohl být hrozbou.

Vrah se rozhodne jednat a odstranit Grahama z cesty. Má v plánu ho zabít v mrakodrapu, kde má Graham kancelář a pracuje často pozdě do noci, kdy v budově už skoro nikdo jiný není. Zrovna tu noc přijde Grahama navštívit jeho přítelkyně, která se díky tomu ocitne také v ohrožení života. Začíná hon na kočku a myš v obrovském mrakodrapu. Dokáže si Graham s přítelkyní zachránit život? Ztratit se vrahovi v tak velké budově je přece hračka... Nebo ne?

Můj názor na knihu 

Kniha je od první stránky zajímavá, chytne vás a nepustí. Je velmi napínavá a čtivá, že nebudete mít problém přečíst ji na jeden zátah. A to ani nemluvím o překvapivém odhladení vrahovi identity, které vás dostane.

V knize se střídají dvě dějové linie - z pohledu Grahama a jeho přítelkyně a z pohledu vraha. Díky tomu je kniha ještě napínavější a zábavnější, protože vidíte vrahovi do hlavy a víte, co na své oběti chystá, a o to víc fandíte obětem a prožíváte s nimi jejich strach.

Chvílemi mě Graham vytáčel svou zbabělostí a naivitou. Nebýt jeho přítelkyně, nejspíš by ho vrah už dávno měl. Na druhou stranu, proč by měla být každá postava dokonalá a přesně vědět, co má dělat?

Kniha se mi líbila trošku méně, než když jsem jí četla poprvé. Je to nejspíš tím, že jsem si děj už trochu pamatovala a tak mě některé věci až tak nepřekvapily. A možná ten konec mohl být trochu lépe vymyšlený. Ale pořád platí, že je Tvář strachu jedna z nejlepších autorových knih a pokud jí budete číst poprvé tak věřím, že si jí užijete stejně jako já, když jsem jí četla poprvé.

Pro některé Koontzovy knihy je typický hon na kočku a myš, ve kterém figuruje šílený a zvrácený vrah, který je bohužel i dost mazaný a chytrý, a hlavní hrdina, který se před ním snaží uniknout a většinou i ochránit někoho blízkého.  Právě takové knihy řadím k těm nejlepším, jaké Koontz napsal a od kterých se neumím odtrhnout. Doporučuji tyto knihy, které jsou podobné Tváři strachu: Intenzita (přečetla jsem za jeden den), Manžel, Rychlost, Ochránce, Skrýš.

Znáte autora? Četli jste od něj nějakou knihu? Těším se na vaše komentáře.

Když se vám z paměti vymaže deset let života...

Představte si, že si nevzpomínáte na posledních deset let života. Jak byste se chovali? Jak by se vám libil život, na který si nepamatujete, ale slyšíte o něm od své rodiny, přátel a známých? Byli byste na sebe hrdí nebo byste se ptali jak je možné, kým jste se stali?


Ztráta paměti je téma, které mě hodně baví a proto jsem nakonec neodolala a pořídila si knihu Na co Alice zapomněla od autorky Liane Moriarty. Knížka mě lákala už od té doby co vyšla, ale jelikož knihy pro ženy moc nečtu, tak jsem se k ní dostala až teď. V poslední době mám chuť číst něco víc ze života, ale pečlivě si vybírám. Většina ženských románů mě totiž naprosto míjí a zaujme mě jen pár knih. Proto vyhledávám romány, které jsou trošku thrillerové, napínavé. Zamilovaný román si čas od času taky ráda prečtu, ale nesmí to být červená knihovna. Jak se mi tedy nakonec líbila tato kniha?

O příběhu

Alice otevře oči a zjistí, že leží na zemi v tělocvičně. Její první myšlenky patří jejímu dosud nenarozenému miminku, protože se lekne, aby po pádu bylo v pořádku. Je zmatená a neví co se děje, protože nepoznává své oblečení ani lidi kolem sebe a vůbec si nepamatuje, jak se do tělocvičny dostala. Vše začne dávat smysl v momentě, když se Alice zeptají, jaký je právě rok.


Alici čeká nejeden šok. Už samo o sobě není příjemné myslet si že je vám 29 a přitom vám čtyřicítka klepe na dveře. Nebo když si myslíte, že teprve čekáte své první dítě a přitom už máte děti tři a nepamatujete si jejich narození, jejich první krůčky a slova, první úspěchy a nezdary. Představa ztráty těchto vzpomínek natrvalo je ještě horší než to že Alice neví, jak se o děti starat. Úplně nejhorší je ale pro Alici zjištění, že se se svým manželem Nickem rozvádějí. Alice to nedokáže pochopit a odmítá tento fakt přijmout. Navíc má se všemi lidmi z dřívějška velice špatné vztahy, aniž by věděla proč. Se svou kdysi nejlepší kamarádkou se nestýkají, s vlastní sestrou taky skoro nemluví.

Co se to se všemi stalo? Proč je teď Alice úplně jiná? A co s jejím životem bude dál, ať už se jí vzpomínky vrátí nebo ne?

Můj názor

Kniha mě chytla od první stránky, byla velice čtivá a moc mě bavila. Na začátku mě bavilo sledovat jak je Alice zmatená a těšila jsem se, kdy se zase objeví nějaká situace, kdy Alice nebude vůbec vědět, která bije. Některé takové momenty byly docela vtipné, jiné naopak smutné nebo děsivé.

Vše jsem prožívala spolu s Alicií a snadno jsem se do ní dokázala vcítit, představovala jsem si sebe samu v takové situaci. S napětím a obavami jsem četla dál a dál, dychtila jsem po každém kousku nové informace o Alicině životě a spolu s ní si domýšlela, co se asi stalo, než jednotlivé útržky informací začly dávat smysl.

Chvílemi mě vytáčely některé postavy, které nebyly s to pochopit, že si Alice nepamatuje naprosto nic z posledních deseti let života. Otázky a řeči typu "mě si přece musíš pamatovat", "jak jsi jen mohla na tohle zapomenout?" mě přiváděly k šílenství. Na druhou stranu bylo zajímavé sledovat ztrátu paměti i z té druhé strany, jak to prožívají osoby, které Alici znají.

Konec knihy mě na jednu stranu trochu zklamal, na druhou stranu i potěšil. Přišel mi takový moc rychlý, chtěla bych s Alicí ještě nějaký ten čas strávit a prožívat to s ní dál. Nicméně jsem vděčná za to, že jsem se dozvěděla, jak pokračovaly osudy jednotlivých postav. Nemám moc ráda, když to autor nechá na naší představivosti.

Na knize se mi moc líbilo i to, že byla vyprávěna z pohledu více postav a tyto pasáže byly podány zajímavým způsobem. Aliciina sestra Elisabeth příběh vyprávěla svému psychologovi prostřednictvím dopisů, které sloužily spíš jako deníček, protože dopisy se vlastně vůbec neměly dostat psychologovi do ruky. Z pohledu další osoby to bylo zase prostřednictvím blogu, který dotyčná osoba psala a k nelibosti rodiny se neobtěžovala ani změnit jména.

Na co Alice zapomněla je silný a emotivní příběh, který vás donutí zamyslet se nad svým životem, navíc se krásně čte a odpočinete si u něho. Sečteno a podtrženo - kniha se mi i přes drobné nedostatky moc líbila a její koupě nelituji, možná si časem přečtu i jiné knihy od autorky.

Četli jste Na co Alice zapomněla nebo jinou knihou od autorky? Jak se vám líbila?

neděle 28. února 2016

Knižní přírůstky za leden a únor 2016

Tak jsem se konečně odhodlala a natočila své první video. Bylo to těžší než jsem myslela a kdybych měla vystříhat všechny přeřeky a bláboly, tak bych točila a stříhala ještě teď :D Doufám že vás to neodradí a bude se vám moje video líbit. Chtěla jsem točit za denního světla, ale bohužel přestal spolupracovat foťák. Nejdřív se mu nelíbila moje paměťová karta, takže jsem musela najít jinou. Potom se mi vybila baterka. A pak po polovině natáčení došlo místo na paměťové kartě :D

Buďte prosím shovívaví, věřím že pokud budu natáčet pravidelně, bude to jen lepší a lepší. Moc ráda bych u toho vydržela, protože mě to moc bavilo.

Budu ráda za ohlasy jak na video, tak na knihy, o kterých jsem mluvila :)

Video naleznete zde na youtube. Až vymyslím jak sem vložit video rovnou z youtube, tak sem budu dávat přímo video.


neděle 24. ledna 2016

Bouře mečů, 3. díl Písně ledu a ohně od G. R. R. Martina


Do třetího dílu Písně ledu a ohně jsem se pustila na druhý svátek vánoční a dočetla ho včera, tedy 23.1. Knížku jsem tedy četla skoro měsíc, ale vůbec toho času nelituji. Knížka má přes 1000 stránek, ale dala by se přečíst za daleko kratší dobu, jenže jsem od ledna nastoupila do nové práce a spolu s dalšími okolnostmi jsem nebyla schopná moc číst. Takže kdo knížku ještě nečetl, nemusíte se děsit, že jí budete číst taky tak dlouho. Mít dost času, tak jí přečtete za pár dní. Martin píše tak čtivě, že vám stránky utíkají ani nevíte jak. Ale to nejspíš už víte sami.


Předchozí díl Střet králů jsem četla minimálně před třemi lety, takže jsem měla velké obavy z toho, že budu totálně mimo. Ale naštěstí to nebylo tak hrozné. Samozřejmě že spoustu věcí si nepamatuji, ale nic z toho nebyl takový problém, abych byla v příběhu ztracená. Navíc mi přijde, že autor na to občas myslel, a některé zásadní okamžiky připomínal. Třeba velkou bitvu, která se odehrávala ve Střetu králů, a kterou jsem úplně zapomněla, nebo že na začátku prvního dílu Starkové našli mláďata zlovlků. Takže to podstatné čtenář zná a nějaké vedlejší postavy a menší příběhy nejsou tak důležité. Navíc já v nich mám někdy maglajz i v knize, kterou právě čtu.

Proč jsem začla číst Bouři mečů až po tak dlouhé době? Protože kdysi jsem si řekla, že si všechny díly přečtu teprve až budou všechny venku, protože s mojí pamětí jinak všechno zapomenu. A je lepší číst znovu jen dva díly, než pět. No jenže postupem času jsem začla zjišťovat, jak to s těmi pokračováními u Martina je...Věděli jste, že první díl (Hra o trůny) vyšel v roce 1996? Ani bych se nedivila, kdyby Martin držel rekord v nejdéle psané a nedokončené fantasy sáze. Dalším důvodem bylo, že kvůli seriálu (který nesnáším), je všude spoustu spoilerů. Dost se divím, že do dnešní doby jsem se spoilerům úspěšně vyhýbala. Jenže to nemusí trvat napořád. No a v poslední řadě jsem začla plnit své knižní předsevzetí ohledně fantasy ság. (O mých knižních předsevzetí napíšu článek, hned jak dopíšu tenhle.)

Když jsem se pustila do čtení tak to pro mě bylo jako kdysi, když jsem začla číst první díl. Skoro jsem zapomněla, jak miluju Martinův styl psaní a jak mě jeho knihy strašně bavily a nadchly. U čtení jsem zažívala stejné pocity jako kdysi při prvním čtení Harryho Pottera. Prostě totální nadšení a radost ze čtení. Neskutečné těšení se na to, až budu moct ve čtení pokračovat. To nezažívám u všech knih, přestože se mi třeba líbí, ale někdy to není úplně ono.


Semtam byly pasáže, které mě nebavily, ale tak to je snad u každé knihy. A vzhledem k tomu, jak je Bouře mečů dlouhá kniha, je to zanedbatelné a vůbec mi to nekazí dojem z knihy. Co se týče děje, tak samozřejmě nebudu nic prozrazovat. Můžu jen říct, že se to hezky rozjelo a je to pěkný mazec. Z dějových linek mě nejvíc bavil Jon a dění na zdi a za ní, Tyrion, kterého začínám mít ai nejradši ze všech postav, Jamie, který se ukázal i v jiném světle, a Arya a Bran. Což jsem vyjmenovala skoro všechny postavy :D Nejmíň mě bavila Daenerys a Davos, i když pořádně nevím proč. Po dočtení kapitoly jsem si říkala že to bylo fajn, ale když se potom objevilo jejich jméno znovu, tak jsem nebyla moc nadšená.

Co se mi moc líbí je i to, že postavy nejsou jen černé nebo bílé. Klasickým příkladem je právě Jamie. Nikdy mu nezapomenu to, co udělal v prvním díle, ale teď  ho nesnáším o trošku míň. Tyriona jsem na začátku taky nenáviděla, ale už si bohužel nepamatuju proč :D Líbí se mi i to, že si nikdy nemůžete být jistí, co jednotlivé postavy provedou a vás to naprosto šokuje. Já mám své oblíbené postavy, ale někdy dělají něco, s čím nesouhlasím, a pěkně mě vytočí.

Ano, děj je velmi rozvleklý a mám pocit, že se na těch 1000 stranách zase tolik nestalo. Někomu to může vadit. Já jsem třeba v prvním díle čekala, že se už bude bojovat s Divokýma a Jinýma. A pořádně jsem se toho dočkala až ve třetím díle. Stejně tak jako jsem čekala, že bude větší vzrůšo s drakama, a zatím jsou to pořád prcci a nic moc se neděje. Mě na té rozvleklosti trápí jen to, že sága není dokončená. Kdyby těch dílů bylo deset a já vím, že se se to dá do pohybu a dočkám se toho, tak není co řešit. Jinak mi ta rozvleklost nevadí a užívám si každou stránku a jen si přeju, aby to nikdy neskončilo. Píseň ledu a ohně je prostě moje srdcovka a po Harry Potterovi zatím jediná sága, kterou bezvýhradně zbožňuju (a že já tohle slovo normálně nepoužívám, ale teď to vystihuje přesně).

Tak to je asi vše, co jsem ke knize chtěla napsat. Teď si chci přečíst jednu nebo dvě knihy z jiného žánru, a potom se hned pustím do pokračování (ale je možný že se pustím do pokračování hned, jak jsem ještě v té euforii).

Jak dlouho jste Bouři mečů četli vy? Které postavy jste si oblíbily? A které nesnášíte? )

čtvrtek 14. ledna 2016

Přečteno za prosinec

V prosinci jsem přečetla 6 knih, co je na mě opravdu výkon, protože čtu celkem pomalu a za poslední měsíce jsem měla málo času a duševní pohody. V prosinci jsem ale měla spoustu volného času a užívala si dlouhé adventní večery. A na Vánoce jsem byla u rodičů, takže mi odpadly veškeré starosti s vařením, úklidem atd. Je pravda, že většina knih je tenoučkých, ale i tak jsem četla mnohem víc než obvykle. A náramně jsem si to užila. Konečně jsem měla pocit, že jsem zase sama sebou. Proto jsem se rozhodla že poprvé napíšu článek o tom, co jsem za uplynulý měsíc přečetla. Taky jsem až na jednu knihu nenapsala recenze a ani nevím, jestli je ještě napíšu, proto se k nim chci v krátkosti vyjádřit aspoň takhle.

Jako první jsem přečetla Vězněnou od Pavla Renčína, který patří k mým nejoblíbenějším autorům. Dlouho mu nevyšla žádná kniha a tak jsem se na Vězněnou moc těšila. Autor dříve psal mětskou fantasy, Vězněná je ale temný a děsivý příběh podobající se hororům od Stephena Kinga. Vězněná se mi strašně moc líbila, nemohla jsem se od knihy od trhnout, ani když mi hrůzou nebo strachem vstávaly vlasy na hlavě. Přečetla jsem jí jedním dechem. Recenzi můžete najít tady.

Dokonce měla kniha v prosinci křest, kterého jsem se zúčastnila. Mám takové akce strašně ráda, obzvlášť když jde o autora, kterého mám ráda a o knihu, kterou jsem četla.

Potom jsem se pustila do Hvězdy nám nepřály od Johna Greena. Tahle kniha mě doprovázela cestou do Prahy na křest Vězněné. O autorovi slýchám už dlouho a Hvězdy nám nepřály mě zaujaly tématem. Ano, je to opravdu ta nejveselejší smutná kniha. Často jsem se smála černému humoru a zároveň se celou dobu uvnitř strachovala a představovala si, jak hrozné to musí být, umírat na rakovinu, jak pro tu osobu, tak pro rodinu a její blízké. Knížka se mi moc líbila a rozhodně se k ní v budoucnu vrátím, protože v člověku hodně zanechá. Přečetla jsem jí taky jedním dechem.
Pohoda u perníkového latté v kavárně.
 Věk mloků od Karolíny Francové byla další taková rychlovka. Jde o 15. díl série JFK. Kdo má rád české autory a scifi, tak by se mu tahle série mohla zamlouvat. Každý díl píše jiný autor, přičemž každý autor si vymyslí vlastní svět, do kterého jsou hlavní hrdinové posláni na misi. Věk mloků byl napínavý od první stránky a strašně mě knížka bavila. Líbil se mi nápad, že se lidé v tom jiném světě proměnily v mloky, protože v jejich světě začíná celý svět zaplavovat voda. A tak vědci vymysleli způsob, jak by lidé mohli přežít. Co mě trochu naštvalo bylo, že jsem nepoznala, kdy knížka skončila. Protože na konci knihy je delší povídka o hlavním záporákovi celé série. Jelikož nikde nebylo napsáno, že jsou v knize dva příběhy, pořád jsem si říkala, jak to spolu souvisí. No prostě je dost naprd když nevíte, že to co jste četli už skončilo :D Ale jinak skvělý díl.

Květy z půdy od Virginie Andrews nemusím nikomu nejspíš představovat. Od autorky jsem už kdysi četla několik knih a tomuto novému krásnému vydání Květů z půdy jsem nedokázala dlouho odolávat, protože mě kniha zaujala i co se týče děje. Čtyři sourozenci, kteří jsou věznění v podkrovním pokoji vlastní babičkou a matkou... Spousta lidí byla z téhle knihy hodně šokovaná, ale já jsem přece jen trochu věděla, co můžu čekat. I tak tam ale byly situace, které mi vehnaly slzy do očí, a hlavně kdy jsem měla neskutečný vztek. Vůbec by mě nenapadlo, že ve mně kniha dokáže vyvolat tak silné emoce, že kdyby to šlo, tak skočím do knihy a zakroutím té bábě krkem. Květy z půdy se mi opravdu moc líbily a už mám koupený i druhý díl. Pokud jste od autorky nic nečetli a chystáte se, tak se připravte na to, že hlavním hrdinům se bude pořád dít něco strašného, i když si myslíte, že už budou šťastní. Nebudou.

Po květech z půdy jsem si na Vánoce chtěla dát něco lehčího, a navíc jsem tuhle knihu plánovala ke čtení těsně před Vánocema, už když jsem si jí kupovala. Zamilovaný příběh odehrávající se ve vánočním New Yorku a v prostředí knih a knihkupectví... To je prostě ideální kniha na tuhle dobu. Jde samozřejmě o Dash a Lily - kniha přání. Tahle knížka mě trochu zklamala. Ne že by se mi nelíbila, ale čekala jsem od ní přece jen trochu víc. Že si budou delší dobu dopisovat přes zápisník a že mě kniha naprosto okouzlí. Což se právě nestalo, prostě to není kniha, u které bych si řekla "páni, to byla úžasná kniha, na tu budu ještě dlouho vzpomínat". Něco tomu prostě chybělo. Ale jinak to byla čtivá, příjemná a vtipná knížka, postavy jsem si moc oblíbila. A na navození vánoční atmosféry to nebylo špatné.

Jako poslední jsem přečetla Příšerné příběhy vánoční, které jsem si koupila když jsem byla na křtu Vězněné. Slyšela jsem na ně dobré ohlasy a chtěla jsem nějakou vánoční knihu, takže jsem si jí koupila. No taky jsem byla trochu zklamaná, asi jsem čekala že se budu víc bát, ale koupě nelituji. Po Vězněné a Květech z půdy jsou Příšerné příběhy vánoční jen slabý odvárek no :D Blbě jsem si to naplánovala. Sice jsem se nebála, jak jsem doufala, ale povídky se mi líbily a byly teda pěkně morbidní. Věřím že pokud to budou číst děti, tak ty budou opravdu hodně vyděšené. Nejvíc se mi líbila povídka Byla cesta, u ní jediné mi běhal mráz po zádech. 

Tak a to byly všechny knihy, které jsem přečetla v prosinci. Někdy kolem 27. jsem začla číst Bouři mečů od Martina, třetí díl Písně ledu a ohně. A tu jentak nedočtu, protože má přes 1000 stránek. Momentálně jsem nějak za polovinou.

Jsem se sebou za tenhle měsíc spokojená, dokonce jsem přečetla 4 knihy, které jsem si koupila v listopadu (moje obří chvástačka za listopad tady). A to je u mě zázrak, protože mám nasysleno tolik knih a kupuji rychleji než čtu, že nové knihy většinou nakupuji proto, že je chci mít, ne protože je teď hned chci číst. Nebo chci, ale pak dostanu chuť na úplně jinou knihu. U mě je ten výběr toho, co zrovna budu číst, trochu složitější. Knížka se sama ozve, když je na ní ta správná doba, a je jí jedno, jestli jí mám doma týden nebo tři roky :)

Četli jste nějakou knihu? Jak se vám líbila? Nebo se na nějakou teprve chytáte? :) Těším se na komentáře.

středa 6. ledna 2016

Odkaz dračích jezdců v luxusním vydání

Před Vánoci vyšlo luxusní vydání všech 4 dílů Odkazu dračích jezdců. Přítel na něj náhodou narazil v obchodě a protože je velký fanoušek Eragona, okamžitě věděl, že by to byl úžasný vánoční dárek. A tak se i stalo :)

Protože jsem o něm na internetu neviděla jedinou zmínku, tak jsem se (i kvůli neustálému naléhání přítele) rozhodla, že tuto nádhernou knihu nafotím a napíšu o ní článek, aby se o ní mohli dozvědět i jiní fanoušci Eragona.


Hned na první fotce vidíte srovnání s klasickými hardbackovými vydáními. Souborné vydání je obrovská a těžká kniha. Obálka je z imitace kůže, s pozlacenými nápisy a rohy. Už zvenku kniha vypadá jako kdyby Odkaz dračích jedzců byla starodávná kronika.


Hřbet knihy je taky naprosto luxusní.

 

To dračí oko je naprosto úchvatné.


Na začátku každého dílu je stejný obrázek, jako na starých vydáních na obálce.


Stránky jsou zdobené, vypadají jako starý, zažloutlý papír, okraje jsou jakoby ohmatané a opotřebované.



Nechybí ani pořádná "zlatá" záložka.


Začátky kapitol jsou ozdobeny dračím okem.


Kniha je uložena v papírovém boxu s plastovým víkem, aby byla chráněna.


Je to opravdu nádherná kniha, která potěší nejednoho fanouška dračích jezdců a je to takový sběratelský klenot, stejně jako ilustrované vydání Harryho Pottera.

Co na knihu říkáte, líbí se vám?  Věděli jste že vyšla, nebo se o ní dozvídáte až teď? Budu moc ráda za vaše komentáře :)




neděle 3. ledna 2016

Knižní přírůstky za prosinec

Prosinec byl díky Vánocům bohatý, ale to asi u každého knihomola. Nejdřív jsem měla pocit, že k Vánocům skoro žádnou knížku nedostanu. Ono to člověka dost zmate, když od babičky dostane v listopadu peníze, aby si sám koupil něco k Vánocům. A on si to koupí, ale nezabalí si do pod stromeček, ale rovnou si to šoupne do knihovny. Takže jsem si potom uvědomila, že to vlastně vánoční dárky jsou. Příští rok budu mít pevnou vůli a takhle nakoupené dárky si opravdu zabalím a dám si je až na Štědrý den :D

Jaké knihy mi tedy přibyly do knihovny?

Mrtvou šelmu od Jiřího W. Procházky a Kláry Smolíkové jsem si přála už delší dobu. Procházku znám jako autora scifi a znám ho i osobně z nejrůznějších conů a literárních setkání. Rozhodl se, že se svou ženou napíše sérii detektivek, které se budou odehrávat v různých českých městech (Tábor, Kutná Hora) a budou v nich odhalovat různá tajemství a zajímavou historii měst. V listopadu se v Městské knihovně v Praze na Smíchově konalo setkání s oběma autory a já jsem šťastnou náhodou byla zrovna v Praze na školení, takže jsem tam mohla jít. A rozhodla jsem se, že si knížku konečně koupím, nechám si jí podepsat a pak jí šoupnu jednomu z Ježíšků, aby mi jí dal pod stromeček.

Nové ilustrované vydání Harryho Pottera jsem musela mít, protože Harry je moje srdcová záležitost a měla jsem to štěstí vyrůstat společně s ním. Kniha je opravdu nádherná, už jsem si jí několikrát prolistovala abych se pokochala, a neskutečně se těším, až vyjdou další díly. Krom Harryho (který byl k svátku) mi přítel nadělil i Doctora Who - 11 Doctorů, 11 příběhů. Tahle jediná kniha pro mě byla pod stromečem opravdovým překvapením. Doctora Who miluju a přítel taky, takže jsem za knihu moc ráda a těším se na ní.

 Teď se dostávám ke knihám, které jsem si koupila sama, většinou za peníze od babičky. V Plzni jsem objevila zajímavé knihkupectví, kde mají levné knihy, a celý prosinec měli na vše ještě 50% slevu. O Cizince od Diany Gabaldon jsem už mockrát slyšela a ráda bych si jí přečetla. Jenže Cizinku v knihkupectví neměli, měli jen 2.-4. díl. Proto jsem dlouho váhala, jestli do toho jít. Nakonec jsem si je koupila, protože tyhle knihy normálně sehnat nejdou, a jedna stála jen 125 korun. Cizinku jsem pak sehnala levně na aukru, už jí mám doma, ale zařadím jí až do lednové chvástačky, protože jsem si jí vyzvedla až v lednu a navíc poté, co jsem měla nafocené všechny knihy.


Příšerné příběhy vánoční jsem si koupila, když jsem byla na křtu Vezněné v Praze. Chtěla jsem nějakou vánoční knihu a na tuhle jsem slyšela pochvalné ohlasy. Už jí mám i přečtenou, a pořád nevím, co si o ní myslet. Asi jsem čekala, že se u ní budu víc bát, ale přitom se mi ty povídky líbily. Další tři knihy jsem si koupila opět za peníze od babičky a využila jsem 30% slevy u Dobrovského. Lístky ve větru jsou 2. dílem série Květy z půdy, jejíž první díl jsem nedávno dočetla. Nejtemnější večer roku je novinkou mého oblíbeného autora Deana Koontze. Předchozí knihou mě dost zklamal, tak doufám že tentokrát budu spokojenější. Knihu Jsou světla, která nevidíme nemusím nikomu moc představovat. Podlehla jsem díky nádherné obálce, zajímavému příběhu a samým pochvalným ohlasům. No a Jackabyho jsem dostala v Knihobitovi, o kterém jsem už psala tady. Paranormální detektivka mě moc láká, navíc je detektiv přirovnáván k Doctorovi Who a kniha má nádhernou obálku. Tomu nešlo odolat, kdybych jí nenašla v Knihobitovi, stejně bych si jí koupila. 

 A jako poslední tu mám nové omalovánky. Ztracený oceán od Johanny Basford jsem dostala od přítele a moc jsem ho chtěla, i když její nejkrásnější knihou zůstává Začarovaný les. Snadnou cestu k odpočinku jsem dostala od druhé babičky a bylo to pro mě překvapení. Sama bych si tyhle omalovánky asi nekoupila, ale takhle jsem ráda, že je mám, je v nich spousta hezkých a zajímavých obrázků. Kreativní terapii jsem si koupila za peníze od babičky těsně před Vánocema (štve mě že jsem nevěděla, že po Vánocích budou mít tu 30% slevu). Tyhle omalovánky se mi zezačátku tolik nelíbily, ale postupně se mi začly líbit víc a víc. Jsou zvláštní tím, že už mají vybarvené pozadí.


Tak a to je vše. Na závěr všechny knihy pěkně pohromadě. Takže až na Harryho, Příšerné příběhy výnoční a Jackabyho mi všechny knihy přinesl Ježíšek. To není vůbec špatné :)


Stromeček máme s přítelem provizorní, protože každý jezdíme na Vánoce ke svým rodičům. A nejsou prostředky na to kupovat něco lepšího, obzvlášť když tu ani nejsme- Nicméně těším se na svůj první pořádný vánoční stromek.

Co říkáte na moje přírůstky, zaujaly vás některé knihy? Co přinesl Ježíšek vám? :)