Ztracená manželka, dojemný příběh z války

Ztracená manželka je vyjímečná kniha. Krásným jazykem popisuje velkou lásku a smutné události. Spojuje romantický příběh s krutou historií. Chytí vás za srdce a zanechá ve vás silný dojem, který lze jen těžko popsat.

Děj
Hlavní postavou knihy je Lenka, jejíž život sledujeme od malé holčičky až po stařenu. Žije se svou rodinou v Praze a během studia na Akademii výtvarných umění se seznámí s Josefem, svou první láskou. Bohužel jim není souzeno strávit zbytek života společně. Blíží se druhá světová válka a Židé začínají být utlačováni. Lenka i Josef pocházejí z židovských rodin a obě rodiny se proto rozhodnout odjet do Ameriky. Víza se však podaří získat jen Josefově rodině. Aby s sebou mohl vzít i Lenku, vezmou se. Jenže Lenka se rozhodne zůstat se svou rodinou, kterou nechce za žádnou cenu opustit.

Lenka tak se svou rodinou skončí v Terezíně, kde prožívá nepopsatelné hrůzy a člověku se při čtení zastavuje srdce nepředstavitelným utrpením, jež si museli lidé tehdy prožít. Navíc se Lenka domnívá, že její milovaný Josef je po smrti. Lenka pracuje ve výtvarné dílně, kde spolu s hrstkou jiných nadaných lidí maluje pohlednice, které potom Němci prodávají. Zrůdné. Člověka ale ani nenapadne, jak důležité bylo malování pro vězně. Dospělí, kteří měli přístup ke kreslicím potřebám a dostatek odvahy, chtěli prostřednictvím maleb zvěčnit utrpení lidí v táboře a dostat kresby ven. Doufali tak, že ven prosákne, co se v táborech děje, a někdo zakročí a zachrání je. Pro děti zase malování představovalo jednu z mála zábavných činností, které mohly dělat. Samozřejmě potají, díky zbytkům papírů a kreslících potřeb, které lidé z výtvarné díly tajně odnášeli. I právě díky tomu, že se pobyt Lenky v Terezíně točí hodně kolem malování, je popis všudypřítomného utrpení na snesitelné úrovni, v rámci možností. Vše by mohlo být popsáno mnohem drastičtěji, ale to by potom nikdo knihu nedočetl do konce. Vlastně nejvíc na mě chmury padly až po dočtení knihy a hlavně při psaní tohoto článku.

Po nějaké době je Lenka převezena do Osvětimi, kde je situace ještě daleko horší. Nevědět od první kapitoly, že Lenka i Josef přežijí, neměla bych sílu knihu dočíst. Kniha totiž začíná v roce 2000 v New Yorku, kde se Lenka s Josefem potkávají na svatbě svých vnoučat. Zní  sice neuvěřitelně, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka se inspirovala skutečnou událostí. 

,,Nyní si upřeně hleděli do očí. Jako v transu odhrnula rukáv. Na předloktí hned vedle malého mateřského znaménka stálo šest vytetovaných čísel.

"Už si na mě vzpomínáš?" otázal se a celý se třásl.
Znovu se na něj zadívala, jako kdyby se jí před očima právě zhmotnilo dávné zjevení.
"Lenko, to jsem já, Josef. Tvůj manžel."

                                                                                       - str. 11

Mé dojmy z knihy
Kniha je vyjímečná stylem a jazykem, jakým je napsána. Při některých popisech jsem si připadala, jako kdybych tam byla, viděla jsem vše úplně živě a dýchla na mě atmosféra předválečné Prahy. Kniha se čte krásně, příběh ubíhá, a nejde si k Lence nevytvořit vztah. Příběh je vyprávěn z pohledu Josefa i Lenky a střídá se linie před a během války s linií poválečnou. V jednom okamžiku tak zažíváme některé události a krátce potom vidíme, jak to ovlivnilo jejich životy i po letech.

 Knihu jsem dočetla včera a je pro mě velmi těžké o knize psát. Cloumají se mnou pocity, které ve mně kniha vyvolala, navíc neumím tyto pocity vyjádřit slovy. Už když jsem byla na základní škole a učili jsme se o druhé světové válce, bylo mi strašně úzko z toho, když jsem zjistila, co se lidem v táborech dělo. Proto nemám ráda nic, co souvisí s válkou (jakoukoliv). Nerada jsem o tom četla, ať už beletrii nebo nebo fakta. V této knize jsem se toho dozvěděla samozřejmě spoustu věcí. Ani nejde popsat jak hrozně mi z toho bylo a je. Svíralo se mi srdce bolestí, chtělo se mi plakat, cítila jsem bezmoc a neskutečný vztek, že se něco takového mohlo vůbec dít. Nechápu, jak mohou být lidí takle krutí. Tak strašné množství lidi trpělo a zemřelo. A ti co přežili, byli poznamenaní do konce života, jak tím co sami prožili, tak tím, že někoho ztratili.

Jenže tím vším se v knize prolíná dojemný a smutný příběh hluboké lásky. A člověk je šťastný když ví, že po tom všem se Lenka s Josefem najdou, i když až na sklonku svého života.

Kniha má pro mě jedno mínus. Po tom všem, co jsem s Lenkou prožila, je pro mě kniha moc rychle ukončená. Nechtěla jsem se s Lenkou rozloučit, chtěla jsem vědět jak po válce začne nový život a že snad bude aspoň trochu šťastná. Sice se o tom v knize píše, ale moc zkratkovitě. Ale nejvíc mě mrzí to, že nevím, co se dál dělo po tom, kdy se Lenka s Josefem setkali na svatbě. Možná se autorka chtěla vyhnout přeslazenému americkému happy endu. Ale mě to tam opravdu chybí. Chtěla bych, aby si padli do náručí a zbytek života strávili společně. Nechci nic přeslazeného, ale autorka uměla krásně popsat i jiné romantické situace. Jenže ne každému by takový konec vyhovoval. Já si myslím, že by si oba zasloužili, aby jejich shledání bylo věnováno více prostoru. Nemuselo by to být na 100 stránek, ale aspoň něco. Ale asi je těžké si představit, co mohli oba cítit. Štěstí nebo ještě větší bolest? V mých myšlenkách jsou šťastní, i když si to neumím dost dobře představit. Ale chci aby šťastní byli, protože si to zaslouží.

Ztracená manželka rozhodně stojí za přečtení. V člověku toho hodně zanechá, obohatí ho to, a myslím si, že z úcty k tehdejším obětem holocaustu by se lidé měli zajímat o to, co se tehdy dělo. Je nepříjemné to číst, ale co je to v porovnání s tím, co si prožili oni?

Ztracená manželka je prostě a jednoduše vyjímečná kniha o velice smutných věcech psaná krásným jazykem.

Četli jste? Jaký máte na knihu názor? Nebo jste četli něco podobného?

Knižní přírůstky za duben

V dubnu jsem se docela krotila, až mě to samotnou překvapuje. Možná za to může blížící se Svět knihy a snaha trochu si na něj našetřit? Nebo se držím svých předsevzetí ohledně nakupování knížek? Kdo ví, každopádně jsem moc ráda, že jsem moc neutrácela, ale zároveň si pořídila knížky, ze kterých mám opravdu radost a do kterých jsem se brzy pustila. 

Ztracenou manželku od Alyson Richmanové jsem si koupila v Levných knihách. Přečetla jsem si totiž krásnou recenzi na blogu Knižní útočiště (klik sem rovnou na recenzi), a přestože to není žánr ani typ literatury, který preferuji, recenze mě nadchla a chtěla jsem knihu mít. I proto na recenzi dávám odkaz, protože já sama tak pěknou recenzi nenapíšu a třeba naláká i někoho z vás, takže doporučuji přečíst ;) Knihu jsem začala před pár dny číst a je opravdu krásně a chytlavě napsaná, autorka umí dokonale popsat atmosféru, kniha mě úplně chytla u srdce. Jen konec je prý opravdu dojemný, tudíž si ho nechám raději na čtení doma, aby mě nerozbrečel v tramvaji :D

Další tři knihy jsem si koupila u Dobrovského, protože jsem tam měla 30% slevu. Marťana od Andyho Weira jsem moc chtěla, je to přesně taková scifi, jakou mám ráda - snaha o přežití na cizí planetě, na vesmírné lodi, a nesejde na tom, jestli hrdiny ohrožují mimozemské bestie nebo se pouze snaží přežít, protože jim třeba selhala technika, uvízli někde apod. Četla jsem na něj samé dobré ohlasy, i když na druhou stranu mě to trochu odrazovalo, protože nemám ráda když se kolem některých knih dělá moc velký humbuk. Na Marťana jsem se vrhla hned jak jsem si ho přinesla domů a přečetla jedním dechem. Úžasná knížka. Marco od J. Adler-Olsena je pátý díl série severských detektivek. Tohohle autora jsem si hodně oblíbila, mám od něj přečtené 3 knihy, čtvrtá čeká na přečtení a nejspíš se na ní v nejbližší době vrhnu, abych si mohla přečíst i tu pátou. Potom jsem si koupila další díl Bleache, mám teď nasyslené a nepřečtené čtyři díly, takže až se na to vrhnu, tak si to pěkně užiju a posunu se v příběhu o pěkný kus dál. Zatím se mi do toho moc nechce, protože se blížím k poslednímu vydanému dílu a děsím se toho, až budu dva nebo tři měsíce čekat na nový díl.

Pekelnou šlehu od Martina D. Antonína mám už taky přečtenou. Jde o o osmý díl série Kladivo na čaroděje a na knížku jsem se těšila už několik měsíců. Kladivo kupuju a čtu hned po vydání, je to jedna z mála vyjímek, jinak knihy syslím a čtu až po měsících, ne-li po letech od jejich zakoupení. Byla jsem dokonce na křtu, ze kterého jsem psala reportáž. Stala se mi ale taková nemilá věc, v knížce totiž nebyly vytištěné některé stránky, a to hned na začátku. To člověka pěkně nakrkne, když se na knížku těší tak dlouho, s chutí se začte a pak bum... Knížku mi samozřejmě vyměnili, ale musela jsem čekat celý víkend a přišla jsem o autogram. Naštěstí byl autor na další literární akci, tudíž jsem si jí nechala podepsat znovu a mám jí i s originálním věnováním. Takže nakonec vše dobře dopadlo a knížka byla super. A teď zase čekat několik měsíců na další díl...

Na Marťana a Pekelnou šlehu napíšu minirecenze, spolu s třetím dílem Stopařova průvodce, kterého jsem přečetla taky v dubnu. Bohužel nemám čas ani chuť psát normální recenze (možná na Marťana napíšu, uvidíme), škola mě bohužel jak psychicky, tak fyzicky vysává a večer si tak raději odpočinu. Naštěstí to za měsíc a kousek celé skončí (doufejme) a potom se budu blogu věnovat daleko víc.

Co říkáte na moje dubnové přírůstky? Věřím že se vás najde pár, kdo četl Marťana nebo Pekelnou šlehu :)